Dvojnásobná maminka zdolala těžký závod v lesích
Naše nová blogerka Alžběta, maminku dvou malých kluků, je vášnivá sportovkyně. O tom, jak si v tom shodu s dětmi nachází čas na běhání, jste si mohli přečíst nedávno, nyní přinášíme její reportáž z třetího dílu seriálu Běhej Lesy, který se tentokrát konal v Bílé. Před jejím výkonem smekáme a věříme, že vás její povídání motivuje tak jako nás v redakci. My už se totiž chystáme i s dětmi na záverečný závod seriálu do Bedřichova :-)
Běhej Lesy Bílá
O seriálu Běhej Lesy jsem se dozvěděla začátkem června. Líbilo se mi, že se běží přírodou, přihlašovali se známí a navíc Bílá je kousek od nás. Sem tam se mě někdo zeptal nebo napsal, jestli poběžím a já pořád, že nevím a že spíš asi ne. Když mi potom Kam s dětmi.com nabídli jako odměnu za článek startovné zdarma, řekla jsem si, že je to znamení a že poběžím. Můj první závod v horách, juchuu, konečně si vyzkouším, jaké to je. Za poslední dobu jsem v tréninku naběhala poměrně dost kopců, tak to aspoň otestuju v závodě.
V sobotu ráno moje předzávodní příprava spočívala v tom, že jsme s Anetou a Markem řešili, co si oblečeme. Protože to je přece nejdůležitější :-) Jinak to bylo dopoledne jako každé jiné, závod nezávod, nakoupit, uvařit oběd, postavit několik komínů z kostek a uplácat pár bábovek na písku.
V půl jedné jsem vyzvedla Marka a jeli jsme směr Bílá, zašli jsme pro startovní čísla, pozdravili se se známými. Pak jsme měli předstartovní poradu s Anetou. Normálně jsme klábosili a smáli se u kafe, ale porada zní líp :-)
Pak už jsme se nachystali na start. Šla jsem do závodu s lehkými obavami kvůli tomu šílenému vedru a druhé nejvýstižnější slovo bude asi pokora. Je to závod v přírodě, v horách, nejdeme se proběhnout pět kilometrů po parku. Nevěděla jsem, jakým tempem běžet, co se mnou udělají výběhy a seběhy. Rozhodla jsem se běžet podle pocitu, uvidím, jak to půjde a podle toho zrychlím nebo zpomalím. Vybíhali jsme intervalově ve čtveřicích, nasedli na lanovku a teprve nahoře se nám začal počítat čas.
Na lanovce foukal příjemný větřík a já už jsem se nemohla dočkat, až vyběhnu. Začátek hned lehce do kopce, mě se běželo dobře za 5:05 na prvním kilometru. Kolem mě probíhali rychlíci, pohoda. Běžela jsem si lesem, kde byl stín a fajn chládek (proti tomu horko dole), trasa taková vlnitá, chvíli do kopce, chvíli z kopce. Hlavně jsem myslela na to, jak mě na Lysé učil Honza běhat dolů a měla jsem radost, že už se tolik nebojím to pustit. Sice mě vždycky z kopce pár lidí předběhlo a tím lidí myslím chlapů :-) Na třetím kilometru občerstvovačka, jeden kelímek vody do pusy, druhý a třetí kelímek na hlavu, krása, nádhera :-)
Až někam na zhruba šestý kilometr, kde nás čekal prudký sešup dolů a kde se naplno projevila moje neschopnost běhat z kopce. Jak ještě před chvílí jsem na sebe byla hrdá, že už se tolik nebojím a dolů opravdu celkem slušně běžím, tak tady mě začali předbíhat davy lidí a já místo toho, aby mě to nějak nakopnulo, jsem to absolutně nezvládla. Z toho strachu jsem nejspíš začala špatně dýchat nebo možná tím, jak jsem brzdila a nenechala nohy běžet rychleji, jsem chytila křeč do břišního svalu. Přešla jsem do chůze a snažila se to prodýchat, abych ten sval uvolnila. Ano, v místě, kde spousta lidí získala náskok a běžela jako o život, já jsem šla a ztratila tím veškerou šanci na nějaký slušný čas nebo umístění. Naštěstí na osmém kilometru byla občerstvovačka a rozprašovače s vodou. Vlezla jsem celá pod sprchu a zapomněla při tom na iphone v ledvince. Naštěstí ledvinka je nejspíš nepromokavá, protože přežil bez úhony (uf). Stála jsem pod tou sprchou, jak kdybych byla někde na koupališti, dýchala, pak jsem se napila vody a sval povolil.
Rozběhla jsem se úplně v pohodě do kopce, předběhla pár lidí, užívala si cestu lesem a modlila se, ať už neběžíme z prudkého kopce. Na desátém kilometru další občerstvovačka, klasika kelímek do pusy, kelímek na hlavu a kousek melounu. Kousek za mnou doběhla slečna a ptala se, jak to vypadá dál. Jedna z organizátorek odpověděla, že teď je to tři kilometry z kopce a všichni se začali radovat. Já jsem si naopak říkala a sakra. Kecám, neřekla jsem si a sakra, ale něco o dost sprostějšího, protože nějakým a sakra bych si neulevila. Naštěstí to ale byl mírný kopec a zpevněná cesta. Ou yes, kilometr za 4:28 a další dva za 4:50, to je to, co mě baví, pěkně rovina, tempo pod 5 a předbíhat chlapy :-)
Mírné rozčarování přišlo na kilometru, kde jsme zahnuli zpátky do lesa na kamínky. Nevadil mi les, ale to, že moje garminy ukazovaly 15.kilometr, ale cedule pořadatelů teprve 14. Bylo to divné, že téměř na metr přesně. Běžela jsem dál a čekala na další značku. Další občerstvovačka měla být na 17.kilometru a tam taky byla (podle garminu), cedule organizátorů říkala 16. U cedule stál krásný pořadatel a fandil, že fakt už jenom čtyři kilometry do cíle. Možná už jsem jenom dlouho na mateřské, ale fakt mi připadal moc hezký :-)
Běželo se mi dobře, trošku jsem šetřila síly, protože jsem se šíleně bála, že na závěr budeme muset seběhnout sjezdovku, kterou jsme na začátku vyjeli lanovkou a věděla jsem, že by mi ten seběh zase zase vzal spoustu sil. Tak jsem si běžela lesem, věděla jsem, že dobrý čas je dávno v trapu a cítila jsem se jako největší lůzr, který ale běží krásnou přírodou. A najednou u mostku stojí pořadatel a říká, makej, už jenom 600m. Aha, takže moje hodinky měly pravdu. Kdyby hned za tím mostkem nebyl prudký sešup, naštěstí jenom krátký, napálila bych to hned :-D Takhle jsem zase jako paní radová sešla dolů a objevila se přímo u lanovky (takže žádný seběh sjezdovky, jupí), oběhla kolečko po oválu a byla jsem v cíli. Cílový čas 1:57:57, celkově v ženách 10.místo a 6. v kategorii. V cíli jsem si naposledy polila hlavu vodou, vypila birell a čekala na známé, co byli ještě na trati.
A celkové dojmy ze závodu? Jsem ráda, že jsem se zúčastnila. Zázemí závodu super, občerstvení, úschovna, registrace, všechno podle mě perfektní. Na lanovce mě chlapi strašili, že mám s sebou málo pití, že ta moje mini lahvička mi nemůže stačit. Přinesla jsem ji celou plnou zpátky, protože mi bohatě stačilo pití na občerstvovačkách. Za to patří pořadatelům veliký palec nahoru, protože v takovém vedru to bylo fakt potřeba. Jenom mě trošku mrzel ten zmatek se značením kilometrů, ne že by to zásadně ovlivnilo můj výsledek, spíš pro pořádek. A možná by byly fajn medaile pro každého účastníka v cíli. Ale to je spíš drobnost :-)
A moje osobní dojmy. Musím říct, že závody na silnici mě v tuto chvíli baví víc. V cíli jsem včera byla ráda, že to mám za sebou, ale neměla jsem ze závodu "ten" pocit. Takže pro nejbližší budoucnost závody v horách odkládám. Ale určitě to byla výborná zkušenost. Věděla jsem, že běhání v horách je jiné než na silnici a že to nebude lehké. Bála jsem se vedra, ale netušila jsem, jak moc mě dostanou seběhy. A hlavně jsem znovu zjistila, jak velkou roli hraje při běhání hlava a jak moc nás vlastní hlava dokáže zradit. Na druhou stranu jsem na sebe pyšná, že jsem tu krizi dokázala zvládnout, že jsem to nezabalila a závod dokončila s relativně dobrým výsledkem.
Na výsledky se můžete podívat přímo na stránky Běhej Lesy a na fotky ze závodu tady.
Těšíme se na všechny děti i jejich sportující rodiče na posledním závodě seriálu Běhej Lesy - Jizerská 50 RUN, již 5. září v Bedřichově.
Sportu zdar!
18. 8. 2015
> Komentáře